Sen

13. července 2017 v 18:41 | Nikola Růžičková |  Próza


Děvče prudce rozevřelo oči, když se malým otvorem prodralo do temné místnosti pár kapiček světla. Snad to bylo leknutím, ale její oči znovu skryly svou krásu pod víčky. Zmítala se na ledové zemi a snažila se usnout. Alespoň na pár chvil. Její srdce krutě bušilo na poplach. Něco se děje. Něco, co se jí nelíbí. Děsilo ji to. Všechno ji to mučilo. Ale její víčka ji před tím pohledem chránila. Dávala jí poslední naději. Jen ji nemohla bránit navždy. Když se znovu podívala na šedivou zeď, její srdce se znovu rozbušilo. Byla tam uvězněná.

Slza se jí převalovala po tváři. Její žilky se zbarvovaly proudící krví. Její hrudník se celý a osvícený zvedal od země vzhůru. Její ňadra byla odhalená stejně jako celé její tělo, které se nemohlo pohnout od země. Nadechla se znovu a znovu a stále přemýšlela, kde je. Snad jen na pár chvil doufala, že se jedná o hloupý vtip, jenže silné provazy, které ji poutaly k zemi, napovídaly něco jiného. Konečně se odhodlala k výkřiku. Volání o pomoc se neslo prázdnou místností, její hrudník se pevně sepjal a snažil se vymanit z provazů.
"Hej! No tak, to tu nikdo opravdu není!?" zalekla se.



Pevně si skousávala dolní ret, zatímco provazy válcovaly její tělo. Podařilo se jí vysunout z pevného sepětí a konečně se zvedla z ledové země. Světlo ji oslepovalo a její dychtivý pohled po společnosti vytrácel poslední naděje. Opřela se o šedivou zeď, která chladila její holá záda. Hluboce se nadechla a hledala dveře, jimiž se sem dostala. Zkoumala dveře, zrakem i pohybem se po nich nesla. Byla lehce zaslepena světlem, koutky místnosti ovšem byly temné. Nahmatávala v koutě svou záchranu a možnost úniku. Konečně. Klika, ledový výběžek ze dveří. Položila na ni své ruce a pevně se zapřela.

Tlačila ji k zemi, silou, aby s kovem vůbec pohnula. Po doteku na klice se ozvala ohlušující rána. Dveře se otevřely. Vykoukla hlavou ven a hledala toho, kdo jí to udělal. Nikdo tam nebyl. Vypadalo to jako sklep. Chladné, upravené sterilní prostředí, zatuchlý vzduch, ze kterého byla cítit krev. Měděný vzduch se táhl místností, kde bylo jen pár starých skříněk, krabic a ze stropu viselo několik žárovek. Její bosé nohy se plazily po zemi, pomalu, nejistě, aby snad nezavadila za něco, co by nechtěla. Vyhýbala se hlavou žárovkám, které se houpaly ze stropu. Po vypínači nebylo ani památky. Její ruce se držely u těla.

Nesla se pomalu a hledala látku, do níž by se mohla zahalit. Když její hlava klesla znovu k jejím ňadrům, ucítila na svém krku cizí dech. Seděla klidně, bez jediného pohybu, zatímco její vlasy pomalu zahalovaly její tvář. Holý krk však ovládla husí kůže. Dech, jenž se otíral o její holý krk, byl chladný. Bála se otočit, ale lákalo ji to. Jen koutkem oka...

Přes veškerou snahu nikoho neviděla. Avšak ten dech cítila stále. Cítila, jako by se jí do zad zabodával cizí pohled. Otočila celou hlavu a znovu se zalekla. Neviděla nic. Ani mihotající se stín. Složila své křehké tělo mezi krabice a posadila se na zem. Koleny překryla svůj hrudník a hlavu sklonila k nim.

Její bledé, hubené ruce objímaly její lýtka. Slza jí stékala po tváři, jako ranní rosa stéká po jasné tváři. Klepala se. Bála se. Myšlenky o vtipu vyprchaly dočista. K jejím chodidlům se snesl kapesník. Ta bílá, jemná látka rozvířila vzduch, děvče opět pozvedlo hlavu. Už ani nedoufala, že by tam mohl někdo být.

Ale byl. Stál před ní muž, zahalený do černa. Ruce si křížil na prsou, což u dívky vyvolávalo respekt. Jeho výraz byl přísný, i přesto se zdálo, že muži jde jen o její bezpečí. Osušila si oči a pohlédla na cizince. Byl vysoký, svalnatý, zdál se být pohledný, avšak na ni až příliš starý. Jeho tvář odhalovala tolik, co zažil, všechno to, co viděl, všechny rány, jež ničily tu krásnou tvář. V ruce pevně držel několik provazů, na chlup stejných jako ty, jimiž ji uvěznil předtím.

"Kde-kde to jsem?" zaleklo se děvče.
"Mlč a postav se!" okřikl ji hlubokým, výrazným hlasem.
Jeho výraz se napřímil, na obličeji nebyla známa jediná vráska. Jeho oči byly výrazně zelené, šlo v nich vidět každou jeho nejšpinavější myšlenku. Natáhl k dívce ruku a pokračoval: "A předkloň se!"
Jeho hlas vyskočil až do křiku. Nahá dívka se zdráhala, ale muž ji děsil natolik, že svolila. Postavila se a pomalu se otočila. Zády k muži.
"Ruce za záda!" poručil znovu.
Dívka zavřela oči a bála se nejhoršího.
"Jak se jmenuješ!?"
"Devin."
"Pravé jméno!"
"Devonne."
"Devonne..."
Její dech opět ztuhl, atmosféra ve sklepení se snad dala krájet. Udělala by všechno pro své bezpečí. Odhalila se tak muži celá, zahodila svou nevinnost.
Jeho ruce hladily její boky a muž se pomalu plížil k dívce. Cítila, jak se jeho kožené kalhoty třou o její jemnou kůži. Následoval už jen dlouhý výdech. Několik silných ran dopadlo na její pozadí, které se plnilo krví.
Devonne křičela, prosila, doufala a žadonila muže o smilování.

Netušila, že nepřestane. Její bolest ho činila šťastným a čím více prosila, tím více jeho choutky uspokojovala. Pak provazy dopadly k zemi. Chytl ji pevně za dlouhé vlasy a vedl ji do místnosti, kde už kdysi byla. Devonne neměla více sil na to bránit se. Poslechla muže a poddala se jeho příkazům.

"Hmm," zamručel jí do ucha.
Devonne otočila hlavu k muži. Na několik chvil se zastavila a jen si ho prohlížela, než ji srazil k zemi.
"Dělej!"
"Ne," opáčila drze.
"Hned!" praštil slečnu znovu.
Tentokrát silná rána dopadla na její tvář. Vztekle si stáhl kalhoty ke kolenům a přizvedl slečnu ze země. Držel ji pevně za bradu a přemýšlel, jak s ní naložit. Slečna odmítala otevřít oči. Držela svá víčka pevně sepnuty k sobě a naslouchala tichému mumlání. Jako by ta slova byla opravdu ve větru. Vzdálena od ní, jen vítr jí je nesl do uší.

Opak byl pravdou. Cítila jeho dotek na své tváří, který směřoval níž, k jejím pevným ňadrům. Hlasitě vydechla - byla to snad slast, co pocítila? Jeho ruka se pohybovala hbitě, až nemohla uvěřit, že se jí násilník líbí. Tedy spíše že se jí to, co násilník dělá, líbí.

Otevřela oči a hrdě na něho hleděla. Pohlížela na něho s úctou a respektem. Jako by se ho snad přestala bát. Ale ne. Ukázal jí spíše tu stránku, kterou by každá dívka chtěla jednou pocítit. Jeho prsty poznávaly hloubku dívky, která tenounkým hláskem naznačovala svou touhu po něčem vášnivějším. Možná snad zatoužila pocítit jeho pýchu. Přiložil ruku k jejím rtům, držel je pevně, aby se její vzdechy nenesly dál.

Užíval si pohled na její tělo v křeči. Cítil to teplo, které uspokojovalo i jeho. Devonne klesla k zemi - únavou a uspokojením. Muž se jen díval a tiše zamručel.
"Tak?" zadíval se do jejích očí.
"Prosím..."
"O co prosíš?"
"Prosím..."
"Nepros. Vstaň!" napřímil se k dívce.
Jeho pohled se znovu svedl k jejím nádherným očím. Zahleděl se hluboko do nich.
"Udělám to. Vezmu si tě."
Jeho oči připomínaly dravou zvěř, toužily zničit to krásné tělo, pokousat její ňadra, do krve. Rozdrásat její tělo svými nehty, zatímco toužil uspokojit svůj úd. Pronikl tvrdě do slečnina lůna. Držel ji pevně. Nehty se zarýval do jejího pozadí, přičemž děvče vyjeklo bolestí. Už necítilo slast. Bolelo ji to. Ubližoval jí svými doteky i pohyby. Slzy jí tekly proudem po jejích rudých tvářích. Výkřiky se proháněly sklepením jako splašení koně na prérii.

Děvče upadalo v jeho náruč. Už toužilo jen po konci toho všeho. Před očima viděla jen tmu, ale neodvážila se nahlédnout na svět, který jí tímhle ubližoval. Toužila však naposledy spatřit světlo. Proto otevřela oči s nádechem plným odvahy. Světlo. Zahleděla se do okna, toho jediného, které v místnosti bylo. Malé okénko, jímž světlo proniklo do místnosti už při jejím probuzení. Světlo se pomalu rozložilo po šedých koutech.
Sílilo s každým jejím výkřikem. Jako by se snad její krví a výkřiky krmilo. Snad zdálo se, že k ní natahuje ruku. A ona ji přijala. Natáhla ke světlu ruku. Tělo zůstalo bez dechu v rukou krutého muže. Pohodil s ním k zemi. Myslel, že si jen hraje. Myslel, že stále dýchá a žije - jen ustál její křik, snad došel jí hlas. Její hrdlo bylo otevřeno k výkřiku, ale ten už neměla komu věnovat. Svůj poslední dech upsala Záři.




Muž jen cítil chlad, jenž sevřel jeho hrdlo. Nebylo to však sevření silné, zdálo se jako přátelské přivítání. Někdo ho vítal mezi své. Na signál pak přivítala nového druha, který ji pro dnešek nakrmil. A zdálo se, že to nebude naposledy. Zdáli pozorovala smilstvo na těle, které tvořil. Čím déle se ho dotýkal, tím déle se tělo deformovalo k nepoznání. A Záře se těšila, až ho přijme mezi své - pohltí v dým.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama