Na věčnost

9. července 2017 v 23:38 | Xerodoth Sigmius |  Próza

"Proč se vlastně scházíme tady?" zeptal se ten, jemuž se za života říkalo Arlo v realitě naplněné šedým šumem. Nacházeli se v letištní hale. Těžko říct, jestli se nacházela i v našem světě, nebo byla pouze produktem kolektivního vědomí přítomných entit. Nebyli tu lidé. Alespoň ne ti, co by byli vidět, protože živí se nacházeli za časoprostorovým předělem.



"Upřímně nemám tušení. Možná je to nějaká metafora. Sentimentálnost, co si lidé nosí s sebou i poté, co opustí svá těla," odvětil Enoch. Nebylo to jeho pravé jméno a za své původní existence nebyl ani člověkem. Arlo mu tak říkal, protože byl i poté, co se povznesl na vyšší úroveň bytí, vázán věcmi, v nichž žil. "Možná je to jen čekání na letadlo, co nás všechny odnese do nějaké formy nebe. Protože to je prý v tomhle světě nejčastější verze pozitivního posmrtného života, pokud se nepletu."

Arlo si myslel, že to zní docela racionálně. Stále byl zmatený. Nemohl udržet své myšlenky na uzdě, protože byl sám v podstatě myšlenkou. Po své smrti a absenci těla si musel zvykat na fakt, že se nemusí starat o fyziologické procesy, co by ho poutaly. Vnímal prostor kolem sebe jako celek, neomezovaný zorným polem. Co se ostatních bytostí týče, mohl by jim přisuzovat podobu, ale bylo by to zbytečné. Pro živé byly nepopsatelné. Neměly ani tak vizuální podobu. Jen věděl, že tu jsou. Sršely kolem sebe auru sebe sama. Mohli jste k někomu přijít a přibližně odhadnout, co je zač. Co ovšem nevěděl nikdo, byl fakt, proč tu skončili. Víte, po smrti se Arlo dozvěděl, že může libovolně cestovat časoprostorem. Ale definitivně nepotkal dost entit, co by odpovídal počtu mrtvých v historii existence. Očividně se octl mezi těmi, kteří nešli "dál". Vrtalo mu to hlavou. Tedy celým jeho bytím, abychom byli přesní. Pokusil se na to zeptat Enocha. Ten byl stejně bezradný i přes to, co byl zač.

"Na tohle jsem fakt malej pán, kámo," dostalo se mu odpovědi. Rozhoně nezněla tak, jak by ji čekal od formy jeho typu. Ale docházelo mu, že vyjadřování všech se formuje dle jeho vlastní interpretace a ve skutečnosti mohl svou odpověď formulovat jinak, v kterémkoliv jazyce vesmíru. "Stvořil jsem pár subunivers, může se o mně tvrdit, že jsem pseudobůh, ale zároveň vím, že nad náma jsou bytosti, co mají mnohem větší rozsah. Ale jak jsi sám zjistil, i když tě nepustily dál, máš pořád na výběr. Věčnost, nebo vstřebání. Tudíž naprostou neexistenci."
Což byly dvě věci, které si přes svůj stav Arlo stále nedokázal představit, jak byl vázán svým lidstvím. Věčné, nebo žádné vědomí. Žádná možnost návratu. Nic jako reinkarnace není. Návrat do lidského těla v podobě fetusu a postupné zapomínání toho, čím býval. Stal se pohozeným odpadkem ve skladišti potulujících se duší. Bez možnosti komunikovat se světem, jehož byl předtím součástí.
"To není zase úplně pravda, i když ani jeden z nás neoplývá potenciálem, aby mohl oslovit Fyzické. Vezmi si Nenarozené. Jejich nenávist a pocit toho, že se jim nikdy nedostalo života, ta křivda, co je sžírá, je tak silná, že se občas dokážou projevit a zjevovat se. A dokonc existují i živí, co nás občas spatří, o tom žádná. Mám teorii, že tihle jedinci existují někde na pomezí. Sami o sobě jsou časoprostorovou anomálií. Hříčkou rozpadajícího se Vesmíru," reagoval Enoch na Arloovy myšlenkové pochody.

Enoch byl údajně něco, co se dá nazvat bohem. Ve svém vesmíru dokázal stvářet další menší. Ale byl nazván špatným, tudíž jeho existence byla ukončena a on byl vykázán do jiného vesmíru. Nelišil se tak nijak od duší lidí, krom faktu, že měl širší znalosti o fungování existence samotné.

"Ono vlastně vytvořit subvesmír není žádná věda. Udržovat ho, to už je problém. Kór, když se ti tam zničehonic přiserou živý organismy. To je trochu jako virus. Spousta nás je většinou zprvu nadšená, ale pak to začne bejt dost otravný. Přisuzujou ti věci, za který si můžou sami. Jenže někteří z naší společnosti se staví na jejich stranu. A když vedeš svůj vesmír dle jejich úsudku špatně, příliš ovlivňuješ život, i když původní produkt měl sloužit k něčemu jinému, vykážou tě. A tak tu jsem."

"Takže někteří z vás nejsou hluší k lidským prosbám?" zajímal se Arlo.
"To záleží," odvětil Enoch, "někdy je těch požadavků trochu moc. Ale pár lidí umí správně zaplatit. Když jejich prosby nezahrnují kompletní změny universa, dá se provést nějaký malý kompromis. Spousta obětuje kus své duše. Protože jak víme, duše dorůstají. Za tu cenu, že to dotyčného změní. Taková malá daň. Vidíš? Marketing funguje i na vyšší úrovni. Samozřejmě my děláme to samé. Sám nevím, kde ta hierarchie končí. I ti nejvyšší musí být přece podřízeni existenci samotné, pohybu částic a podobně. Mimochodem, co tvé bolesti?"
"Pořád je to skoro neúnosné. Ale nemůžu s tím nic dělat. Nevím, jestli je to tím, že jsem poutaný ke svému starému tělu, nebo tím, že skrze mě proniká tolik fotonů a jiného svinstva," přiznal Arlo.

"Na to si zvykneš. Nejsi mrtvej zas až tak dlouho. S bolestí je to trochu jako se zvukem nebo pachem. Jakmile je tu moc dlouho, přestaneš to vnímat. Kdybych se začal soustředit, pocítil bych takovou bolest, že bych se okamžitě vystřelil za tu oddělující oponu vesmíru a nechal se jím vstřebat. Možná má moje psýcha větší hodnotu a trochu by to zpomalilo ten rozpad. Na druhou stranu by to vyřešilo spoustu věcí."

"Víme vůbec, proč se to děje? Tohle rozpadání?"
"Těžko říct, člověče. Opotřebování materiálu, nedostatek energie, špatné palivo, vnější vlivy. Alespoň tenhle vesmír, v němž teď jsme, můžeme přirovnat k jakémukoliv stroji. Jiné bývají víc abstraktní. Nemůžeš to vztahovat na multiversum jako takové, protože to je v podstatě mozaika. Každej vesmír je individuální součást celku. Zanikají, vznikají nový. To je prostě proces. Když se nad tím moc zamyslíš, přijdeš si strašně malej a bezvýznamnej. Což jsi. Ať už člověk, pseudobůh, jakejkoliv druh entity. Jseš součást existenčního řetězce. Kus hmoty vrženej do prostoru. Živej, nebo mrtvej a zavrženej, jseš na tom pořád stejně. Tak to prostě chodí."

Enoch zněl poněkud zachmuřeně. Arlo si představil, že kdyby měl exbůh nějaké tělo, zadíval by se někam do prázdna. A učinil rozhodnutí. Nakonec se všichni rozhodnou stejně. I přes to nekonečno možností a vesmírů, které mohou navštívit, se všichni rozhodnou tím samým způsobem. Enoch by možná měl pravdu, nebýt několika detailů. Posmrtný život nezahrnuje zodpovědnost. Nejsou tu žádné fyzické požitky. Žádná jistota reality. Nakonec, i když jste si celý život mysleli, že po své smrti buď přestanete existovat, nebo dorazíte na lepší místo a místo toho jste zavrženi, nedostane se vám žádné odpovědi. Tak k čemu je nějaká věčnost?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama