Ukradený zázrak

15. června 2017 v 16:52 | Martin Klecán |  Próza

Petr se nemohl soustředit a neustále se na kostelní lavici vrtěl. Ráno se mu vůbec na mši nechtělo, ale zvyk je železná košile. Doufal, že se při bohoslužbě uklidní a trochu zapomene na pracovní starosti, ale opak byl pravdou. Latina se mu v hlavě střídala s útržky povinností, co ho čekají druhý den, a on si začínal přát, aby už konečně mohl jít ven na čerstvý vzduch.

 
Začal se neklidně rozhlížet okolo sebe.Výzdobu znal jako své boty, koneckonců, chodil sem každou neděli a rodiče ho sem brali už jako kojence. Matka mu vyprávěla, že při každé mši byl tiše jako pěna, ani jednou se nerozbrečel, ale nikdy ani neusnul. Příliš tomu nevěřil, ale těžko mohl rodinnou historku nějak vyvracet.
Přejel očima po vitrážích v oknech. Za slunečného dne naplňovaly kostel duhovou záplavou, nad kterou zůstával rozum stát. Jeden z mnoha promyšlených architektonických triků, jak věřící uvést v úžas. Přestože kostel sloužil jen jedné větší vesnici, někdo si na něm dal svého času velmi záležet.
Zrak mu padl na dřevěnou sochu Panny Marie s mrtvým Ježíšem v náručí. Podle restaurátorů to byl vůbec nejstarší předmět v celém svatostánku. Kostel sám o sobě byl barokní, ale stál na místě původní gotické kapličky. A právě z oné kapličky pocházela Pieta. Vzpomněl si na přednášku z dějin umění, kdy profesor mnohokrát zdůrazňoval, aby si středověké umělce nepředstavovali jako nějaké žabaře. "Oni moc dobře věděli, co dělají a jak to mají udělat, klidně by se mohli rovnat dnešním malířům a sochařům," zazněl mu v hlavě hlas přednášejícího. "Jen dobový úzus bys trochu jiný než ten dnešní, to je všechno."
Měl pocit, že v Mariiných očích něco je. Nejdřív si myslel, že je to prostě jen tam umě zachycený výraz matky, která přišla o syna. Ale pak mu došlo, že to není nic tak abstraktního. V očích sochy se leskly slzy.
"Ona... pláče?" vydechl polohlasem.
Kněz ho zaslechl a trochu nelibě se po něm podíval. Chtěl pokračovat v liturgii, ale všiml si, kam se Petr dívá. A vzápětí si i on všiml slz. Chvíli jen ohromeně stál a zíral s otevřenými ústy. Zbytek věřících trochu zmateně celý výjev sledoval. Nejdřív se ozval šum, ale jak si další a další lidé všimali sochy, zase utichal.
"Zázrak," vypravil ze sebe kněz. Poklekl a začal se hlasitě modlit Zdrávas. Celý kostel se přidal.

Zbytek dne byl Petr jako opařený. Dlouho jen bezcílně chodil po domě a v myšlenkách se pořád vracel k zážitku ze mše. Několik lidí zůstalo i po přijímání v kostele a u sochy se modlilo. Petr původně chtěl taky, ale věděl, že ho doma čeká práce, takže chtě nechtě musel odejít. S výčitkami to řekl knězi. Ten ho však s úsměvem uklidnil. "Dobře odvedená práce je jako modlitba. Jen jdi."
Nakonec se přinutil vyřídit to, co potřeboval, ale trvalo mu to podstatně déle než obvykle. Když konečně uzavřel poslední záležitost a zavřel notebook, venku už byla tma. Udělal si včeři a pustil si zprávy.
Málem se udusil, když na konci relace viděl kratičkou reportáž o události z jejich kostela. Byla doprovozena roztřesenými záběry z mobilního telefonu. Nevěděl, kdo natáčel, nevšiml si, ale domníval se, že to byl někdo z dětí. Skutečnost, že někdo zázrak točil, se ho k jeho vlastnímu překvapení dotkla víc, než dovětek reportáže, který hovořil o vědecké verifikaci úkazu.

V pracovním týdnu přijížděl domů z města pozdě a o událostech ve vsi věděl jen útržky. Z krátkého rozhovoru s knězem se dověděl, že hned v úterý přijela dvojice památkářů v doprovodu profesora chemie a odebrala vzorek domnělých slzí. Výsledek přišel druhý den - tekutina skutečně měla složení lidských slz. Z klepů pak také zachytil cosi o návštěve arcibiskupa. Nemohl si ale nevšimnout, že je ve vsi nějak nezvykle hodně aut.
V sobotu zůstal doma a strávil ji v posteli střídavě s knížkou a filmy. Potřeboval si odpočinout a neměl náladu na lidi. O to větší bylo pak jeho překvapení, když v neděli vyrazil do kostela.
Na mši obvykle chodilo tak padesát lidí, zadní lavice kostela byly obvykle poloprázdné. Ten den ale nebylo v celé vesnici k hnutí. Kostel praskal ve švech. Arcibiskupská návštěva se sice naštěstí nekonala, ale i tak panoval slušný zmatek. Dveře kostela dokonce zůstaly otevřené, aby mohli poslouchat i lidé venku. Kněz byl evidentně nervózní, když měl sloužit bohoslužbu před takovým davem. Nakonec všechno zvládl, ale Petr nepřehlédl úlevný výraz, který se mu na tvář vloudil po přijímání.
Když se proplétal mezi lidmi ven, zadoufal, že odpoledne, už tu snad plno nebude a nedělní odpoledne bude klidné. Nestalo se. Přijel dokonce autobus plný turistů a přestože ho Petr z okna zahlédl jen projíždět, bylo mu celkem jasné, kam budou všichni ti nadšení zvědavci směřovat a fotky čeho budou pak s pýchou ukazovat všem svým známým. Začínal mít vztek.
Večer, když vyhazoval odpadky do popelnice před domem, zastavilo kousek od něj auto. Vystoupil z něj obtloustlý chlapík s plátěným kloboukem na hlavě. Tomu už chybí jen ponožky v sandálech a obrovský foťák kolem krku, pomyslel si Petr trochu zlomyslně.
"Dobrý den," pozdravil muž vesele. "Nevíte náhodou kudy ke kostelu?"
"Ne," odpověděl Petr bez rozmýšlení. "Nejsem místní, jsem tu jen na návštěve u kamaráda."
"Aha," protáhl turista zklamaně. "Takže jste se ani nebyl podívat na tu zázračnou sochu?"
"Ne. Na jakou?" Až když to vyslovil, tak si uvědomil, že to nejspíš se svou "neinformovaností" trochu přehnal.
Muž se zasmál. "Nevykládejte mi, že jste o tom neslyšel."
"Ne. Vůbec nevím, o čem mluvíte."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama