Červen 2017

Poslední závan větru

Sobota v 23:07 | Barbora Pavlousková |  Poezie
Ztrácíš se v dáli, Severní větre.
V ústech Venuše jsi vzklíčil
a vyletěl jako ladný bílý pták.
Proplul jsi našimi vjemy
zanechal po sobě krůpěje sladké krve
vysklil okna a vyplnil je sebou

Ošlehal jsi naše tváře
a kůže popraskaly pod tvým dotekem.
Lodě námořníků našich srdcí
jsi zavedl na samý okraj světa
Ztrácíš se v dáli, Severní větre.

Kéž bychom tě mohli nenávidět,
překrásná bílá holubice.
Kéž by nebylo semínko jsoucna
zaryto ve tvém krkavčím nitru.
Jsi našimi těly,
naší nejhlubší myšlenkou
Jsi ostrým světlem i tíživou tmou
Jsi my.

Ztrácíš se, Severní větre,
a my nezapomeneme.

Nemocniční poezie

18. června 2017 v 20:02 | Heroinová bludička |  Poezie



Světla mi blikají nad hlavou,
poslouchám,
u kterých dveří kroky stanou,
koho si vezmou,
kdo pohltí se smrtí,
líbeznou.



Světla zhasla, rána se ozvala,
oběť byla konečně vybrána.
Dívenka vedle už poznala,
že její osud byl zpečetěn,
že ve smrtelném objetí
navždy bude hýčkána.



Světlo zas probliklo,
dveře ho pustily,
děvčátko se zaleklo,
ale já už věděla,
že tiše mě tiše soudily,
že sestry pro mě si jdou.


Ciri, aneb co bych si vzala na pustý ostrov

15. června 2017 v 20:55 | Nikola Růžičková |  Kresba/malba

Asi vás mate ten název článku. No, je to naprosto jednoduché. Někdo se mě ptal, co bych si s sebou vzala na pustý ostrov. A první, co ze mě vypadlo, byla Ciri. Ani nevím proč, prostě jsem měla takovou poznámku. Následně jsem se rozhodla, že si jí nakreslím. Nebudu to moc okecávat, spíše zkusím něco trochu jinýho. Prostě sem hodím fotky progresu a následně fotky z několika... úhlů.


Ukradený zázrak

15. června 2017 v 16:52 | Martin Klecán |  Próza

Petr se nemohl soustředit a neustále se na kostelní lavici vrtěl. Ráno se mu vůbec na mši nechtělo, ale zvyk je železná košile. Doufal, že se při bohoslužbě uklidní a trochu zapomene na pracovní starosti, ale opak byl pravdou. Latina se mu v hlavě střídala s útržky povinností, co ho čekají druhý den, a on si začínal přát, aby už konečně mohl jít ven na čerstvý vzduch.

Poezie pro klín(ání)

9. června 2017 v 22:39 | Xerodoth Sigmius |  Poezie

Celej život snils o slávě,
chtěls bejt uznávanej literát,
páč sis myslel, že rýmy, co máš v hlavě,
bude mít každej intelektuál rád.
V současný době tvý recitály
(doufáš jen že) upoutaly
snědý běhny,
jimž provádíš poezii
mezi roztaženými stehny,
s ústy plnými pubickýho ochlupení,
co pro tebe má sotva pochopení,
zatímco tvůj život se jak svetr páře
a hleny třísní tvoje hrubý tváře.
Klidně si namlouvej, že je to tak správně,
klidně si namlouvej, že je asi miluješ,
asimiluješ,
a kdoví, co sakra ještě,
hledáš lyrično a vůni deště
v poběhlickým lůně,
skládáš špatný lichotky
svý bohyni Luně
odsouzený za choutky,
stále nedoceněn za své snažení.
Jen předstírané blažení
dodává ti motivaci
pokračovat ve tvé práci,
zatímco tvé ambiciózní já ve tvé mysli zvrací,
pozvolna se ztrácí
a i když se přirovnáváš k dekadentnímu bohu,
nevidíš svým zakaleným zrakem,
že vlastně myslíš čurákem,
čímž se řadíš k tuctovému lidskému druhu.
V každý blbý pize vidíš metaforickou duševní korozi,
místo toho, aby sis přiznal na rovinu,
že jde o rozvíjející se rakovinu,
každý zabušení srdce znamená, že tě zasáhli Erosi,
protože by bylo příliš jednoduchý přiznat si, že je to cosi
jako běžný fyziologický procesy.
Snažíš sebevíc vyvolat tyhle artistický excesy
ve snaze potlačit fakt, žes selhal ve svém poslání
dosáhnout uznání,
co není k dostání.

Doivid

8. června 2017 v 20:32 | Doivid |  Autoři
Aye blokes, name's Doivid. Ya can call me Doiv, Shekelmaster or somettin'

Takový ten ,,zamilovaný major'' chodí světem, sem tam je bastard, sem tam se zamiluje, sem tam někoho podrží, sem tam sám je, sem tam navštíví Gallipoli.
Jako vcelku mladý ještě jsem něco poznal, něco navštívil, něco rozbil, něco skládal pomalu a rozbil to ještě více, avšak izolepy je vždy dosti!
To mne nějak poznamenalo a bohužel jsem se takto dostal k tomu ,,umění''.
Prvně to začalo nevinnými příběhy, potom jsem poznal jednoho člověka a díky němu jsem se dostal do toho více depresivního stavu a tak začal skládat jakési básně, kterým málokdo rozumí.
Poté přišlo výtvarné umění, kde jsem dostal do rukou tužku a začal čmárat. Tak i nakreslil tu osobu.
Nedlouho poté, co jsem se dostal do čmárání, jsem začal i produkovat ze sebe takový ten hlas... zpěv, jistě.
Potom mě docela chytlo divadlo - stát na tom jevišti a hrát nějakou postavu... i přes to, že neumím pořádně mluvit a mám tak trošičku problém s mluvením před lidmi.

Co se ohledně mé tvorby týče, tak jsem tak trošku cunt. Mám rád černý humor a proto ho i zakomplexuji mezi mé totálně nesmyslné příběhy... z Vietnamu!
Sem tam se objeví něco více ,,serious''.
Kreslení: nějakou tvorbu ukáži. Nějakou tu novější, kterou nově zhotovím, ale bude to muset být odloženo o nějakou chvíli ještě.
Zpěv a divadlo... prý umím pěkně zpívat! Yay. A divadlo mne baví a dávám do toho tu ,,duši''. Nebo mi řeknou, že je to dobrý.
Chcete, aby Vám někdo zazpíval izraelskou hymnu ,,Hatikvah'' zdarma? Volejte na číslo 866 84- uhh, to radši ne.

Deziluze

6. června 2017 v 1:34 | Sofie Verlaine
Deziluze
-------------------------------
Do nasáklého světa.
V zápachu letmé něhy.
Pro pocit deziluzí.
A pro tvé holé nohy

Sedíme jak dva kati.
Čekajíc na oběti.
Dechberoucí špína.
Kolem si hrají děti.

Myšlenka prchne ze rtů.
Tak jako duše z těla.
Tys o tom nevěděla.
Hledíš za clonou z vlasů.

Hladíš si svoje nohy.
Tisknu se na tvá záda.
Ty křičíš do oblohy.
Tohle ty děláš ráda.

Ženský ksichty

1. června 2017 v 23:25 | Amissa |  Kresba/malba
Jelikož mám pocit, že by se hodilo sem něco hodit, jakože na úvod, tak... tu máte tři cosi.



Tyran

1. června 2017 v 11:42 | Martin Klecán |  Poezie

Jsem schovaný ve tvém stínu¨
Vždy s tebou
Vždy věrný
Nasypu ti staré střepy do lebky
A budu se dívat
Jak se každá myšlenka řízne
Nelíbíš se mi
Doufám, že to víš
Stokrát ti to připomenu
Podkopnu ti nohy
Ať mi nikam neutečeš
Vždycky budeš podměrečný
Řekni, kde to bolí
Stejně se mi svěříš
I když víš, že mám sůl