Matrjoška

20. května 2017 v 15:21 | Xerodoth Sigmius |  Próza

Tóny Offenbachova kankánu rozvibrovávaly sklenice futuristického baru, jehož přehnaná kýčovitost způsobovala bolení očí a lehkou nevolnost všem, kdo spatřili budoucnost. Celý podnik byl podivnou směsicí stylů, plný popkulturních narážek, vizuální orgasmus pro každého geeka, vlhký sen pro ty, kdo sní o světlých zítřcích a technologických vymoženostech. A proto první věc, o kterou jsem požádal, jakmile jsem se posadil ke stolu, byl kyblík na zvracení. Druhou věcí bylo nahodile vybrané pití z menu, co se snažilo nalákat zákazníka prapodivnými názvy.


"To je dobrý, co to je?" slyšel jsem od vedlejšího stolu.
"Časoprostorovej gin," odvětil barman, "vypijete to, cestuje to časem zpátky do sklenice a vy to můžete pít pořád dokola. Proto je cena tak vysoká. Koupili jsme to jednou a teď na tom prostě jenom vyděláváme. Flaška se nikdy nevyprázdní."
"To vůbec nedává smysl," odvětil zákazník a objednal si další skleničku. A pravděpodobně mu je jedno, že jeho objednávka prošla už nespočtem trávicích traktů.
Jasně, že to nedává smysl, pomyslel jsem si, zatímco jsem si zapaloval cigaretu. Nic v tomhle blbým vesmíru nedává smysl. Čas je lokální jednotka. Výpočet na základě toho, že gravitace a oběhy těles fungují. Bla, bla, bla. V čase nejde cestovat. O to víc mě štve, že jsem cestovatel časem. Nenávidím to. Lidi se neustále ptají "Hele, kámo, jaká je vlastně ta budoucnost? Jak to bude vypadat v dalším století?"
Má odpověď je vždycky stejná.
"Lidi jsou pořád stejný čuráci," říkám, "nehledě na časový období, pořád jsou to stejný kreténi."
Zklamané pohledy a řeči o tom, jak by byl tazatel vděčný, kdyby mohl vidět budoucnost, mne vždy donutí hodit po něm klíčky od stroje času, který parkuju venku.
"Ovládání by zvládlo autistický děcko, dej si na čas. A až se budeš chtít vrátit, nastav ho za pět minut od této chvíle, oukej?"
Vždycky se vrátí. Přihlížející kolem nás se hned seběhnou a ptají se, jak to vypadá v těch světlejch zítřcích.
"Lidi jsou pořád stejný čuráci," zní odpověď a klíčky znovu končí v mojí kapse, popřípadě kolují k dalšímu nevěřícímu Tomášovi. Zatím se mi nestalo, že by se někdo nevrátil.
Noha oblečená v bílých punčocháčích opsala sinusoidu přes celý lokál a přistála na jednom ze stolů. Ale ne, už zase. Podívám se na pódium, kde probíhá taneční vystoupení, a spatřím několik dívek velmi nezdravé barvy kůže tančících kankán, z nichž jedné, jak nečekaně, jedna končetina schází. Chodím sem tak dlouho, že už to selektivně ignoruji. Je to pořád to samé dokola. Publikum se baví, dusí se pitím, cigaretovým kouřem, někteří trousí znechucené poznámky. Siamská dvojčata, jejich stůl byl zasažen tímto nečekaným vzdušným atakem, se smějí. Se svým téměř incestním vzezřením se zvedají a podávají nohu muži v barevném oblečení.
"Velmi se omlouvám," odvětí, "ale živý holky už na tuhle maškarádu nepřistoupí." S těmito slovy odnáší končetinu zpět k tanečnici s hypnoticky rozšířenými zornicemi. Odér kolem ní maskuje hnilobu. Muž přidělává nohu zpět a pokračuje v nekromantském dirigování tanečního vystoupení.
Žaludek se mi opět trochu zhoupne. Z absurdity celého bytí. Nic tu nedává smysl. Celý tenhle vesmír je něco jako multidimenzionální matrjoška. Na baru sedí holka, co se snaží jevit punkovým vzezřením. Celá její persóna občas problikne. Glitch. Digitálně se rozmaže. Už od pohledu je mi jasný, že tu ve skutečnosti není a pochází z nějaké vyšší vrstvy matrjošky. Z jejího úhlu pohledu je tohle místo chatroom. Ve své realitě sedí někde za kompjůtrem a vnímá nás jako text refreshující na monitoru.
Důvod, proč sem chodím já, je tak trochu potlačovaný existenční masochismus. Mohl bych se sice uzavřít v jiné realitě po celé věky, ale pravděpodobně se rád mučím faktem, že tady existuje něco víc. Něco víc.
Na mysl mi přichází myšlenka Boha. Znal jsem někoho, kdo Boha vážně potkal. Kupodivu se neukrývá na dně flašky, jak někteří tvrdí, ale celé dny vysedává po hospodách a polemizuje. Jenže nemá ponětí, že jeho polemizace se materializují do reálných vrstev. Velmi fyzických pro ty, co v nich žijí. Sedm dní tvoření světa je blbost. On to zvládne během několika minut. Ve svojí hlavě. Nesnáším ho za to, i když na to asi nemám právo. I když, co jsem slyšel, jako člověk je to fakt kretén.
"Je váš přítel v pořádku?" slyším servírku, jak se ptá páru sedícího pár stolů od mého.
"Ale jo," říká partnerka bledého chlapce ve vojenské uniformě, "von má jen takovej drobnej problém, že žije několik životů najednou. Jen si toho není plně vědomej a občas mu to tak trochu slejvá. Třeba před chvílí mi tvrdil, že ho někdo líbá."
"V tom druhém životě?" ptá se servírka. "A to nežárlíte?"
"Ani ne, protože vím, že ho nikdo nelíbá. Víte, jsem tak trochu telepat, což se v tomhle vztahu hodí, abych mohla kontrolovat, jestli mi fakt v tom druhým životě nezahejbá. Což je zrovna teď fakt nemožný. V tý druhý realitě šlápnul na minu. A nějakej vůl se snaží jeho hlavě dát umělý dejchání."
"To je ale strašný!" vykřikne servírka s přehrávaným zájmem. Patří to k jejímu povolání.
"Ani ne. Jen si někdy nejsem fakt jistá, jestli se tohle někde fakt děje, nebo má můj kluk fakt moc živou představivost. Vážně, někdy vedle něj ani nemůžu spát, protože přemejšlí moc nahlas," povzdechne si slečna a apaticky se podívá na svého přítele, naprázdno klapajícího ústy, jako by napodoboval nějaký druh ryby. "Ale je to vítaná změna. Pracuju ve školce s mentálně postiženými dětmi. A ty přemýšlí v neartikulovaných citoslovcích. Někdy mi je připomíná, ale jen vizuálně," bezděčně utře rukávem odkapávající slinu z úst svého přítele.
"No, tak to hodně štěstí," utrousí servírka a odejde si po své práci.
Dopiju svou sklenici, zvedám se, platím. Prázdný kbelík ledabyle odkládám vedle barového pultu, z něhož nenápadně kradu hrst arašídů. Má denní kvóta sociálního utrpení nonsensní existence byla naplněna. Vycházím ven, obcházím svůj stroj času, který nechám odemčený, klíčky v zapalování.
Potřebuji racionální vesmír. Kde má všechno svůj pevný řád, stereotyp, fungující rovnice. Vesmír, do něhož se ukládám každý večer. Otevírám dveře své kóje, velikostně upravené speciálně pro mou postavu. Je vertikální, polstrovaná. Za to bývá příplatek. Vhazuji mince do speciálních otvorů. Designér se pravděpodobně vyžíval v retro stylu, z čehož se mi opět zhoupne žaludek. Doufám, že se nepozvracím uvnitř. Zavírám poklop, nasazuji si na hlavu sluchátka. Zavádím si čidla do spánků. Zapínám hudební stimulaci. Za pár minut se probudím v posteli, v přehnaně racionálním světě, vypnu budík, jehož vyzvánění je totožné s audiostimulací, jíž si zrovna pouštím. Tento svět budu vnímat jako sen. Stejně jako teď vnímám ten, do něhož vcházím. Paradox je ten, že v každé realitě nenávidím zrovna tu, v níž se nacházím.
Budu nenávidět zvonící budík. Jen nevím, jestli proto, že mi připomíná tento svět, nebo proto, že se mi nechce vstávat do práce a začít rutinu. Už teď vím, že se probudím s kocovinou. A pravděpodobně budu zvracet.
Opravdu. Celá existence je jako multidimenzionální matrjoška. A já ji nenávidím na všech jejích vrstvách.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama