Malý malomocný

18. května 2017 v 19:59 | Barbora Pavlousková |  Drama

Chorý sedí na kusu kartónu ležícím na zemi, opíraje se o polštář z pytloviny. Jeho tělo je skryto v četných obvazech, z celého obličeje lze vidět pouze oči a linii rtů. Okolo jde Ona, nevinná slečna v bílých šatech, a ve vší horečnatosti do něj vrazí nohou.
ONA
Pardon, pardon, já neopatrná. Neviděla jsem vás.
(odchází)
MALOMOCNÝ
Slečno, slečno, počkejte, víte vy…
ONA
(zastaví se a ohlédne se)
MALOMOCNÝ
Slečno, prosím, neodcházejte, víte vy…
Nebojte se…já…víte, lidé se bojí, ale vy…
Slečno.
ONA
Já spěchám, opravdu, je mi to líto.
Už bych měla někde být,
musíte mě omluvit.
MALOMOCNÝ
(vstane)
Slečno, prosím, jen chviličku,
jen chvíli, víte vy…
ONA
Ano?
MALOMOCNÝ
Vy jste totiž krásná.
ONA
Ach, to je od vás věru milé. Děkuji, vskutku, pane.
Ale přeci mám věci, věci neodkladné, pane.
MALOMOCNÝ
Nebojte se mě, vy ne. Lidé mě nemají rádi, já znám ten pohled. Já znám ten jejich strach, slečno, taky bych se bál. Víte, oni za to nemůžou, víte? Ale kdybych tu neseděl, slečno, museli by tu sedět oni, víte? To já bych nechtěl, aby tu seděli, to ne.
ONA
Ach, pane, vidím teď vaši bídu a modlím se za vás. Proč musel vás stihnout Trest, proč musíte tu sedět vy, chudáčku malý? Proč není spravedlnost ve světě?
MALOMOCNÝ
(Vezme polštář, o který se před chvílí opíral a starostlivě ho natřepe. Mlčky se vší něhou Jí rukou pokyne, aby se usadila.)
ONA
(pomalu s rozvahou se přiblíží k sezení)
MALOMOCNÝ
(stydlivě sklopí zrak dolů a zakryje si oči)
Nemám tu pěkné kytičky
Nemám tu blyštivé kapičky
Nejsou tu světýlka, ani nic tu není…
A mě je do pláče, slečno.
ONA
Copak? Neplačte přeci.
(opatrně si sedne na polštář)
Vidíte, sednu si tu s vámi, tak přeci neplačte.
MALOMOCNÝ
Vy tady nemůžete…
ono to není správný, abyste tu seděla.
ONA
A proč by to nebylo správné?
MALOMOCNÝ
Jste moc pěkná, totiž,
vy jste zářivá a taková,
jako bych se díval přes krasohled a tak…
A tady to není pěkný, ne to ne, vlastně ani já nejsem pěkný.
Totiž, vy tady nemůžete být, když jste tak nádherně…
A vůbec...
ONA
Jste pln péče, to je od vás šlechetné. Nemějte starost, vždyť to není tak zlé.
Vskutku, líbí se mi tu, vidíte? Tak, teď neplačte již.
MALOMOCNÝ
(Přestane naříkat a několikrát letmo odkryje dlaněmi oči a podívá se na Ni. Poté si Jí nemotorně sedne naproti přímo na holou zem.)
Asi byste nechtěla, abych vám něco povídal?
jako pohádku, nebo tak


ONA
Ráda, chudáčku malý, ráda si vás vyslechnu. Jen mi něco vyprávějte, ostatní počká. Kdybych vám jen na chvíli ulevila od trápení, jež nesete na bedrech, budu poslouchat třeba do noci!
MALOMOCNÝ
No, ona by to byla zvláštní pohádka. To jsou pohádky, který vidím, když se nikdo nedívá, když se ani já nedívám a o ničem nevím, víte? Jako když usnu, to myslím. Snění a ještě něco k tomu, víte?
Takový moje pohádky nejsou veselý, ale tahle, ta jo, ta je moc pěkná. Vzpomněl jsem si na ní až teď, když jsem vás, slečno uviděl. Jako by se vám uhnízdila v očích, takový křehký bílý ptáček.
ONA
Ano? Jak lehce zpíváte, pravý básník, jen co je pravda. A musíte tu sedět sám…
(pro sebe)
Co jen je srdcí,
co klíčí v nich vět
slov a hlásek pro lásku.
Vy bludní, vy samotní,
vy krásní, vy nemocní.
Co jen je duší,
jste z jarní vůně květ.
Co jen je srdcí
a jak jsou veliká pro tento svět.

MALOMOCNÝ
Takový křehký bílý ptáček, ano ten tam byl a lítal na nebi. A mraky byly šedivý, jako starý dům, nebo unavený oči. A ten ptáček jsem byl já a mohl jsem letět úplně kam mě napadlo. A když bych chtěl třeba za hvězdami, mohl bych tam klidně přiletět. A kdybych chtěl vidět vodopád, stačilo by mi párkrát zamávat křídlem, jako bych hladil vítr.
(nepřítomně zamává rukou ve vzduchu)
Cítil jsem se moc hezky. Napadlo mě, co asi dělají tam dole na zemi, tak můj ptáček slítnul do březovýho hájku pod námi.
Stromečky, potůček
a taky světlo.
Kousky světla, malá zrcadla, víte?
Objevovaly se pod listy bříz a odrážely krásu.
A ona, totiž ta zrcadla,
jakoby zpívala.
Teda ne, spíš hrála, nebo jakoby tančila.
Nebo…
(zamyslí se)
ONA
Chápu, ano, vím, jaká světla myslíte.
Jsem pohlcena vaším sněním,
jak živé obrazy mi hrají před očima.
Jste kouzelník, chudáčku malý,
vypravujte, jen povídejte dál.
MALOMOCNÝ
Takový křehký bílý ptáček, seděl jsem na větvi a napadlo mě, jestli je voda z potůčku taky tak líbezná. Jen mě to tak napadlo, víte? A přihopsal jsem k zurčící stuze. Hop, hop. Už ptáček natahoval bílý krček a vtom přiskočila liška. Lekl jsem se, vlastně ne. Obojí. A ta liška s plamenným chvostem zaryla ty svoje ostrý zuby do toho ptačího krčku, do mýho křehkýho krčku. Potůček rázem zrudl, ale já se nebál. To je zvláštní, že?
(zasměje se)
Byl jsem klidnější než kdy dřív, spinkal jsem. A najednou jsem měl pocit, jako bych už nebyl ptáček, ani ta červená v potůčku, jako by mi nepatřila. Hop, hop. Ta liška, která zaryla ty svoje ostrý zuby do mýho křehkýho krčku, tak ta liška tam pořád stála a stříhala ušima. Byla moc plachá, ale jako by jí nepolapitelnost dělala hezkou, víte? Jako by ji každý měl rád, protože ví, že nesmí…
ONA
Ví, že nesmí,
nebo nemůže?
Smíme milovat
divoký kouř,
můžeme si přisvojit
nezkrotnou lásku?
MALOMOCNÝ
Z ničeho nic ta liška odběhla a s sebou si odnesla i to malý tělíčko. Ale ptáček by už ho stejně nepotřeboval, byla to hodná lištička, víte?
A já si myslel, že už nejsem. Jaký to asi je nebýt? Já ale byl. A byl jsem mnohem víc, než předtím, jako bych se po dlouhý době nadechl čerstvýho vzduchu, tak to bylo. Proudil jsem v korytu země, proudil jsem ve stromech a taky ve všech zvířatech. Tuhle šla srnka a já šel s ní. Běžel jsem i s tou hodnou lištičkou. A byl jsem stébla.
A byl jsem oblaka
A byl jsem daleká
daleká
daleká…
ONA
(mezi jeho slovy pomalu natočí hlavu a dívá se do dáli)
MALOMOCNÝ
Bylo to hezký, to jo. Já jsem pak zavolal, co že se to se mnou děje. Vlastně jsem se o to pokusil, ale neměl jsem ústa, kterýma bych křičel. Bylo to spíš jako myšlenka hlasitější než slova. Víte, jako kdybych mluvil skrz všechny listy a všechny květiny a všechna světýlka a všechny kameny. To jsem byl na sebe moc hrdej, že to takhle umím. A pak mi najednou odpověděl Hlas. Byl takovej zvláštní, jako by se skládal z hrozně moc dalších hlasů. Nemluvil odnikud. Myslím, že už to chápu. Já jsem byl všechno a i Hlas jsem byl já…
ONA
Hlas? Hlas…
Co vám pověděl, co prozradil?
Jak zvláštní je váš příběh.
Jako bych už ho slyšela
někdy hodně, hodně dávno.
Co vám pověděl, co prozradil?
Hlas? Hlas…
MALOMOCNÝ
"Tohle jsem já, to, co jsi teď ty, je to moc důležitý, abys to věděl!" jo, něco takovýho ten Hlas povídal. Tak jsem se ho zeptal, proč že je to tak důležitý. A on jen, že někdy není proč ani kolik a někdy že je jen on.
ONA
Kdo byl ten hlas?
MALOMOCNÝ
Zajímalo mě, kdo to mluví. Ale Hlas si jenom povzdychnul, říkal, že já sám vím teď nejlíp čím je.
Cítil jsem se trochu sám, víte? Za vší tou nádherou jsem začal hmatat cosi studeného, nehmotného, cizího. A to cosi se pořád zvětšovalo a já byl čím dál tím víc daleko. Mohl jsem možná létat se všema ptáčkama na nebi, ale s jednou výjimkou. Oni totiž měli cíl, víte, oni někam mířili. A já jen byl.
A tak mě napadlo, že Hlas taky musí být hrozně sám.
HLAS
Ano, to jsem. Mým údělem je být pilířem konců a chrámem nadějí. Mým osudem je plout všemi okamžiky, táhnout napříč se myšlenkou a činem a putovat v nekončící pustiny bez času. Vskrytu se ke mně odvolávají a doufají. Bytí je mou samotou.
ONA
Kdo byl ten hlas?
MALOMOCNÝ
Myslím, že to byla Věčnost.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama