Květen 2017

Autoportrét

31. května 2017 v 13:23 | Nikola Růžičková |  Foto

Asi je docela nečekaná skutečnost, že zrovna já, s mým obličejem, se pouštím do autopotrétu. Ale abych byla upřímná, celé to vzniklo tak nějak náhodně. Vlastně jsem si hrála s rtěnkami, kterých mám doma požehnaně. Šlo o to, že jsem chtěla vyjádřit sebe. A ano, fotky by z toho vznikly tak či tak, ale nikdy jsem si nemyslela, že jich bude tolik.
Původně jsem se chtěla malovat, jako na plátno, ale můj obličej mi přišel poměrně nudný a nijak mě neuchvatily již existujicí fotky. Proto jsem si řekla, že svůj obličej ozvláštním něčím, co mě baví. Aby to nebyla jen obyčejná fotka s trochou make-upu. A musím se přiznat, že jsem na sebe dost pyšná.

Zděšení za 3, 2, 1...

Auri Tussaud

31. května 2017 v 10:51 | Auri |  Autoři
Cheeki breeki augové!
Říkají mi: "Au, už mě nemlať, prosím!"... a taky Auri. Jsem výsledný interfenenční obrazec v prostoru, majitel dvou oscilátorů, vlastního gravitačního pole a také vlastní vlnové délky. Často kladu odpor, nejsem supravodič, tak sorry jako.
Neměla bych vám to říkat, ale jsem ten největší illuminát ze všech, tak si to nechte pro sebe.
Žiju cyberpunkem, doslova. Úspěšně jsem dokončila peklo jménem gymnázium a naivně doufám, že si splním životní sen, vystuduji medicínu a stanu se prestižním neurochirurgem. Neskutečně mě fascinuje věda a technika, zajímá mě biologie, chemie, fyzika, medicína, moderní technologie, vojenské technologie a zbraně, robotika, programování a genetika. Jsem zastáncem transhumanismu (H+) a do nedávna aktivně i satanismu, baví mě konspirační teorie, ráda dělám amatérskou počítačovou grafiku, miluju hry a můj počítač Neo je moje jediná životní láska. K mému životu patří, krom počítačových her, také hudba, mé srdce bije střídavě v rytmu industrialu a metalcore.
Co se literatury týče, egoisticky se nazývám jako "Inovátor českého cyberpunku", snažím se vymýšlet originální příběhy, neskutečně mě baví vytváření vlastního universa, kde se odehrávají povídky, miluju proplétání svých příběhů mezi s sebou. Mou "spisovatelskou specialitou" je osobitý a lehce rozpoznatelný styl psaní. V mých příbězích neheledejte popisy nebo charakteristy, tohle si dokážete představit i bez toho. Sázím na dějovost a pocity a myšlenky hlavního hrdiny. Snažím se být originální a jedinečná, proto většina mých hlavních (anti)hrdinů má jakoukoliv podobu vztahu se stejným pohlavím, protože heteráci jsou pro mě hrozně nudní.
Na závěr bych jen chtěla říct… It's hard to scream with a throat full of glass


Kde mě můžete najít:

Sofie Verlaine

26. května 2017 v 9:40 | Sofie Verlaine |  Autoři
Ve zkratce jsem nekonečně zatratitelná polyamorní bezpohlavní bytost. Studovala jsem dvě střední a zdárně obě dokončila i přes těžkou nevoli a dyslexii... tím končí můj studentský život. Píše se rok 2013 a já coby squatter ochutnávám svobodu bez povinnosti s občasným nádechem opiových drog a veterinářskými tabletami na kastraci kocourů. V téže době se mi zdařilo vydat sbírku básní, kterou následně stáhli pro svou kontroverznost. O rok později jsem se pokusila normalizovat a našla si solidní bydlení, většinu času jsem neměla ani na nájem a občasně jsem si dopomohla práci s lidmi, například práce s lidmi v posteli s roubíkem a análním kolíkem v řiti. Jinak jsem nesečtělé nicnedělátko a mou tvorbu ovlivnil hlavně můj život.

Nepomůžou

22. května 2017 v 19:29 | Martin Klecán |  Poezie

Zatímco se lidi milují
hádají vyměšují
sedí někde další Nietzsche
a píše svýho Antikrista
nebo si nový Gogh pižlá ucho
Masaryk Artaud Foucalt Picasso
aspirují na nesmrtelnost
a žádnej z těch umělců a filosofů
ti neporadí co dělat
když si táhneš svoje mrňavý
molama prožraný srdíčko
na ambulanci
omotaný špinavým hadrem
už jí nikdy nepolíbím
a to nikdy mi zní jako smrt
to byl se líbilo Goethemu
ale toho už jsem
taky poslal do prdele

Podzimní víla

22. května 2017 v 19:13 | Nikola Růžičková |  Kresba/malba

Dilo bylo publikováno také na Arthausu, kde je k prodeji.

Dost často si patlám někde s barvičkama a tvořím cosi. Přesně tak, cosi. Ja nevím, co z toho kolikrát vyplyne a kolikrát to jednoduše vyhodím. Ale tohle není případ mých víl. Podzimnı víla sice není první, kterou jsem stvořila, ale je taková nejvíce opomíjená.
Logicky vznikla kvůli podzimu a já podzim moc nemusím. Příjde mi hrozně spornej, protože je depresivní a barevnej a... prostě podle mě barvy k depresím nepatří. Jak barevně vystihnete depresi?
Nápad na tu podzimní věc jsem našla v jednom z mých skicáků, kde se mi minimálně podle mého, povedla mnohem více, ale o tom třeba jindy.
Já vlastně nevím, co si o ní myslet. Možná jen chci zmínit, že díky týhle věci jsem si hrozně oblíbila žlutou barvu a nechápu, jak jsem se jí mohla tak dlouho vyhýbat.


Tak tedy, pokud někdo má zajem o obraz s rozměry 50x50, třeba aby zakryl nějakou díru ve zdi, tak je k dispozici a nabízí se vám spousta anilinek a inkoustu na jednom plátně.

Matrjoška

20. května 2017 v 15:21 | Xerodoth Sigmius |  Próza

Tóny Offenbachova kankánu rozvibrovávaly sklenice futuristického baru, jehož přehnaná kýčovitost způsobovala bolení očí a lehkou nevolnost všem, kdo spatřili budoucnost. Celý podnik byl podivnou směsicí stylů, plný popkulturních narážek, vizuální orgasmus pro každého geeka, vlhký sen pro ty, kdo sní o světlých zítřcích a technologických vymoženostech. A proto první věc, o kterou jsem požádal, jakmile jsem se posadil ke stolu, byl kyblík na zvracení. Druhou věcí bylo nahodile vybrané pití z menu, co se snažilo nalákat zákazníka prapodivnými názvy.

Xerodoth Sigmius

20. května 2017 v 13:56 | Xerodoth Sigmius |  Autoři
Kdybych se měl popsat jednou větou, použil bych: "Mý jméno je Sigma, což je vše, co o mé bytosti potřebujete znát v tomto čase a prostoru." Ale pro zdejší účely to poněkud rozvedu. Mimo již zmíněnou definici jsem hrdý traged, kofeinoholik, pseudoumělec a chodící nádoba plná existenčního buřtguláše. Co se mého stylu v literatuře týče, spadám mindfuckového žánru prózy, povětšinou lyricko-epické poezie a sem tam velmi absurdního dramatu. Mou tvorbu výrazně ovlivnil King, Kafka a Bradbury, později Borroughs a jeho Nahý oběd. Mohu říci, že většina mých děl má jistý trademark. Postavy nejsou v žádném případě heroické, příběhy postrádají šťastné konce a většina z nich spadá do uceleného multiversa. Spíš než dějem samotným se zabývám myšlenkovými pochody hlavních aktérů, filozofickými úvahami jsoucna a cokdybysmem, jenž je poháněn mým vnímáním Vesmíru. A to tak, že vnímám Existenci z úhlu, z něhož celé Bytí připomíná koitus nukleární ponorky a lenochoda tříprstého.

Dílo

Sociální sítě

Malý malomocný

18. května 2017 v 19:59 | Barbora Pavlousková |  Drama

Chorý sedí na kusu kartónu ležícím na zemi, opíraje se o polštář z pytloviny. Jeho tělo je skryto v četných obvazech, z celého obličeje lze vidět pouze oči a linii rtů. Okolo jde Ona, nevinná slečna v bílých šatech, a ve vší horečnatosti do něj vrazí nohou.
ONA
Pardon, pardon, já neopatrná. Neviděla jsem vás.
(odchází)
MALOMOCNÝ
Slečno, slečno, počkejte, víte vy…
ONA
(zastaví se a ohlédne se)
MALOMOCNÝ
Slečno, prosím, neodcházejte, víte vy…
Nebojte se…já…víte, lidé se bojí, ale vy…
Slečno.
ONA
Já spěchám, opravdu, je mi to líto.
Už bych měla někde být,
musíte mě omluvit.
MALOMOCNÝ
(vstane)
Slečno, prosím, jen chviličku,
jen chvíli, víte vy…
ONA
Ano?
MALOMOCNÝ
Vy jste totiž krásná.
ONA
Ach, to je od vás věru milé. Děkuji, vskutku, pane.
Ale přeci mám věci, věci neodkladné, pane.
MALOMOCNÝ
Nebojte se mě, vy ne. Lidé mě nemají rádi, já znám ten pohled. Já znám ten jejich strach, slečno, taky bych se bál. Víte, oni za to nemůžou, víte? Ale kdybych tu neseděl, slečno, museli by tu sedět oni, víte? To já bych nechtěl, aby tu seděli, to ne.
ONA
Ach, pane, vidím teď vaši bídu a modlím se za vás. Proč musel vás stihnout Trest, proč musíte tu sedět vy, chudáčku malý? Proč není spravedlnost ve světě?
MALOMOCNÝ
(Vezme polštář, o který se před chvílí opíral a starostlivě ho natřepe. Mlčky se vší něhou Jí rukou pokyne, aby se usadila.)
ONA
(pomalu s rozvahou se přiblíží k sezení)
MALOMOCNÝ
(stydlivě sklopí zrak dolů a zakryje si oči)
Nemám tu pěkné kytičky
Nemám tu blyštivé kapičky
Nejsou tu světýlka, ani nic tu není…
A mě je do pláče, slečno.
ONA
Copak? Neplačte přeci.
(opatrně si sedne na polštář)
Vidíte, sednu si tu s vámi, tak přeci neplačte.
MALOMOCNÝ
Vy tady nemůžete…
ono to není správný, abyste tu seděla.
ONA
A proč by to nebylo správné?
MALOMOCNÝ
Jste moc pěkná, totiž,
vy jste zářivá a taková,
jako bych se díval přes krasohled a tak…
A tady to není pěkný, ne to ne, vlastně ani já nejsem pěkný.
Totiž, vy tady nemůžete být, když jste tak nádherně…
A vůbec...
ONA
Jste pln péče, to je od vás šlechetné. Nemějte starost, vždyť to není tak zlé.
Vskutku, líbí se mi tu, vidíte? Tak, teď neplačte již.
MALOMOCNÝ
(Přestane naříkat a několikrát letmo odkryje dlaněmi oči a podívá se na Ni. Poté si Jí nemotorně sedne naproti přímo na holou zem.)
Asi byste nechtěla, abych vám něco povídal?
jako pohádku, nebo tak

Klony

17. května 2017 v 21:38 | Martin Klecán |  Próza

Klony, klony, klony. Tohohle kluka už jsem dneska viděl pětkrát. Samozřejmě, že neviděl, ale viděl jsem klon jeho klonu a několik nepovedených kopií. A tamhleta holka... před pěti minutami jsem ji viděl jít úplně opačným směrem. Buď to není ona, nebo se stihla převléct a vrátit a sleduje mne. Nebo pochází z dvojčat. Ne, tamhle je další, takže z trojčat.
Dokolečka vídám ty samé lidi. Neoriginální loutky. Jako kdyby pokaždé, když se někdo podívá do zrcadla, jeho obraz prolezl sklem a byl oživen wi-fi signálem.
Cestou na zastávku, ze který jezdím do školy, procházím kolem ohromný reklamy na jakousi módu. Je na ní muž tak v mým věku, s upraveným strništěm a pečlivě ostříhaný, oblečený v přesně padnoucím saku. Prostě někdo, komu se (údajně) všichni muži chtějí podobat a koho všechny ženy chtějí do postele. Cítil jsem obrovské zadostiučinění, když jsem si všiml, že tomu švihákovi někdo na klopu napsal "Smrdím".
Největší zločin proti lidskosti, co dneska můžete spáchat, je nebýt krásný. A ten, který napsal to jedno slovo, je druhý střelec z Dallasu, je Marcus Junius Brutus, je Gavrilo Princip... je to atentátník a já ho za to miluju. Protože všichni okolo mě jsou krásní, tak krásní, že mi to vypálilo zrak a já nepoznám rozdíl mezi jednotlivými lidmi a pořád vidím jenom klony, klony, klony.

Vyšlo též na mém blogu.

Portrétování tužkou I.

17. května 2017 v 13:05 | Nikola Růžičková |  Kresba/malba
Autor: Nikola Růžičková

Dílo bylo publikováno na mém profilu na Arthaus, kde je možnost díla zakoupit, a na Instagramu.

Když jsem napsala, že se jedná o dílo, bylo to myšleno trochu jinak. Tohle je obyčejný portrét mého kamaráda, který jsem stvořila z nudy ve školní lavici.
Školní lavice je místo, kde většinou tyhle "díla" vznikají. Kreslení mi pomahá se soustředěním a je to jedna z mála činností, která mě dokáže uklidnit. Ale taková ta pomyslná múza nebo tvořivá nálada mě chytá právě ve škole.
Každopádně, proč je můj první post zrovna portrét a zrovna tento?

Abych byla upřímná, mám u chlapců slabost pro světlé oči, idealně velké, protože na jejich tváři vyniknou a tohle je jeden z těch případů.
Oči tohoto chlapce, Patrika, mě fascinují a naprosto jsem se do nich zbláznila, proto den na to, co jsem tuto fotku obdržela, vznikla i moje kresba.
Nebudu lhát, je to jedno z posledních děl, které mi pod rukama vzniklo, ale i tak jsem na něj hrozně pyšná. No vážně Nebýva to moc časté, že jsem se sebou spokojená, ale tohle je výjimka. Přestože sám portrétovaný zmínil, že se na té kresbě děsı sám sebe.




A jak je uvedeno i na Arthausu, dílo je přibližně ve formátu A4, je v mém skicäku, proto je neprodejné, a jediný použitý materiál byla právě tužka.
Nepoužívám žádné speciální tužky, naopak, používám ty nejobyčejnější, protože jsem na drahých tužkäch nenašla nic světoborného a raději jsem je podarovala dál.